Obsah závěrečného vystoupení Georgiose Marinose, člena politbyra KS Řecka
Současné problémy mezinárodního komunistického hnutí jsou složité. Existují nejrůznější přístupy k řešení důležitých otázek historického významu. Komunistické hnutí v Evropě a ve světě se střetává s nesmírnými obtížemi, ale komunisté musí i nadále zaujímat zásadové postoje. Rozpracování revoluční strategie a jí odpovídající taktiky je obtížné, ale je to jediná cesta. Revoluční strategie a taktika jsou nenahraditelné, představují pevný základ pro sjednocování ideové a politické přípravy dělnické třídy a lidových sil na boj s kapitálem, jeho politickými stranami a s imperialistickými uniemi, na svržení kapitalistického barbarství.
Nikdo než komunisté v čele boje za socialistickou perspektivu, kteří při tom musí čelit revizionistické a oportunistické degeneraci, tento úkol nesplní.
Komunisté musí bránit zájmy dělnické třídy a lidových mas. Kapitalismus vytváří a vyostřuje sociální problémy a jsou mu naprosto cizí požadavky pracujících. Zkušenosti, prezentované stranami bojujícími jak v zemích EU, tak i mimo tuto imperialistickou, vlčí unii, hodnotí naprosto jednoznačně stávající situaci v Evropě: Nástup kapitálu je silný a jednotný. Jeho cílem je další zlevňování pracovní síly, zotročování dělnické třídy, zvyšování zisků monopolů a přenášení řešení problémů kapitalistické krize na lid.
Síly kontrolující a řídící kapitalismus a jeho krizi realizují tyto cíle důsledně a komplexně bez ohledu na formy činnosti a postupy vlád. (Je potřeba zdůraznit, že jsou to při tom jejich vlády, které buď úspěšněji nebo méně úspěšně hrají hru, kterou chtějí oklamat lidové masy a otupit jejich revolučnost.)Nezávisle na tom, zda vlády prosazují úsporná opatření, prohlubujíce tak recesi kapitalistické ekonomiky, nebo expansionistickou politiku, zvyšující deficit státního rozpočtu a zadluženost.
V obou případech na následky těchto politik doplácejí lidové masy – jde hlavně o snižování mezd a důchodů, vysokou úroveň nezaměstnanosti, likvidaci zaměstnaneckých práv, sociálního zabezpečení a pojištění, komercializaci sociálních služeb, privatizaci zbytků národního majetku a tvrdá daňová opatření.
Často je nám vnucován názor, že za zhoršení postavení dělnické třídy, rolníků, středních vrstev a likvidaci budoucnosti mládeže nese vinu „divoký či kasinový kapitalismus a neoliberalismus“.
Tvrdí to zejména SEL, (Strana evropské levice), v Řecku SYRIZA a další politické síly, prosazující účinnost ovlivňování řízení kapitalistického státu.
Zde musí komunisté zachovat bdělost. Jde evidentně o plánovaný metodický pokus oklamat lid. Podstatou problému je skutečnost, že za nezaměstnanost, chudobu, za všechny sociální problémy lidových mas, krizi a imperialistické války nese vinu kapitalistický výrobní způsob a nikoli nedokonalá forma řízení buržoazního státu. Vinen je systém, který žije a dýchá z vykořisťování dělnické třídy, loupí nadhodnotu, honí se za ziskem, likviduje konkurenci a bojuje o nové trhy.
Za krizi může systém, založený na panství monopolů a soukromé vlastnictví výrobních prostředků.
Nikdo než komunisté v čele boje za socialistickou perspektivu, kteří při tom musí čelit revizionistické a oportunistické degeneraci, tento úkol nesplní.
Komunisté musí bránit zájmy dělnické třídy a lidových mas. Kapitalismus vytváří a vyostřuje sociální problémy a jsou mu naprosto cizí požadavky pracujících. Zkušenosti, prezentované stranami bojujícími jak v zemích EU, tak i mimo tuto imperialistickou, vlčí unii, hodnotí naprosto jednoznačně stávající situaci v Evropě: Nástup kapitálu je silný a jednotný. Jeho cílem je další zlevňování pracovní síly, zotročování dělnické třídy, zvyšování zisků monopolů a přenášení řešení problémů kapitalistické krize na lid.
Síly kontrolující a řídící kapitalismus a jeho krizi realizují tyto cíle důsledně a komplexně bez ohledu na formy činnosti a postupy vlád. (Je potřeba zdůraznit, že jsou to při tom jejich vlády, které buď úspěšněji nebo méně úspěšně hrají hru, kterou chtějí oklamat lidové masy a otupit jejich revolučnost.)Nezávisle na tom, zda vlády prosazují úsporná opatření, prohlubujíce tak recesi kapitalistické ekonomiky, nebo expansionistickou politiku, zvyšující deficit státního rozpočtu a zadluženost.
V obou případech na následky těchto politik doplácejí lidové masy – jde hlavně o snižování mezd a důchodů, vysokou úroveň nezaměstnanosti, likvidaci zaměstnaneckých práv, sociálního zabezpečení a pojištění, komercializaci sociálních služeb, privatizaci zbytků národního majetku a tvrdá daňová opatření.
Často je nám vnucován názor, že za zhoršení postavení dělnické třídy, rolníků, středních vrstev a likvidaci budoucnosti mládeže nese vinu „divoký či kasinový kapitalismus a neoliberalismus“.
Tvrdí to zejména SEL, (Strana evropské levice), v Řecku SYRIZA a další politické síly, prosazující účinnost ovlivňování řízení kapitalistického státu.Zde musí komunisté zachovat bdělost. Jde evidentně o plánovaný metodický pokus oklamat lid. Podstatou problému je skutečnost, že za nezaměstnanost, chudobu, za všechny sociální problémy lidových mas, krizi a imperialistické války nese vinu kapitalistický výrobní způsob a nikoli nedokonalá forma řízení buržoazního státu. Vinen je systém, který žije a dýchá z vykořisťování dělnické třídy, loupí nadhodnotu, honí se za ziskem, likviduje konkurenci a bojuje o nové trhy.
Za krizi může systém, založený na panství monopolů a soukromé vlastnictví výrobních prostředků.
Skutečná příčina krize
Buržoazní státní aparáty a nejrůznější oportunistické struktury, především SEL, hovoří jednotně o finanční a dluhové krizi. Trvají na svém a to i přesto, že jím jasně protiřečí hloubka a délka kapitalistické krize. Proti ním svědčí i události v Řecku, Portugalsku, Itálii, Španělsku a dalších státech nejen eurozóny, ale celé EU.
Přestože současný vývoj potvrzuje, že jde o krizi kapitalistického výrobního způsobu tvrdí, že jde o krizi vyvolanou super akumulací kapitálu, která se projevuje zostřováním základních rozporů systému. Na svém tvrzení trvají proto, aby kryli neřešitelný rozpor kapitalismu mezi práci a kapitálem.
Krize odhaluje degradaci systému a jeho historické limity.
Tak zvané levicové politické strany a hnutí nahrávají buržoazii hlavně svým tvrzením, že jsou schopny realizovat politiku prospěšnou pracujícím i když politická moc, ekonomické nástroje i bohatství zůstanou v rukou kapitálu. Je to chytrá, dobře kamuflována past, kterou mohou odhalovat pouze komunisté, poněvadž pouze oni jsou schopni otevřeně bojovat proti buržoazii a říkat lidu pravdu.
I když se podaří kapitalistický motor znovu nastartovat, bude další rozvoj založen na krutém vykořisťování a na ruinách práv dělnické třídy a všech pracujících. Kapitalistická konkurence se bude zostřovat, systém se stane agresivnějším. Ochota kapitálu jít na ústupky je omezena již nyní a v budoucnosti se bude dále snižovat. V podmínkách kapitalistického rozvoje se začnou zákonitě opět vytvářet předpoklady pro vznik další krize.
Boj komunistů získává rozhodující význam. Komunisté nesou odpovědnost za posílení boje zaměřeného na svržení shnilého systému, za nástup dělnické třídy a lidu k moci, za vybudování nové společnosti – socialismu. Tato dělnická a lidová moc bude představovat zájmy většiny.
Výrobní prostředky a bohatství se stanou vlastnictvím pracujících. Hospodářství bude organizováno tak, aby uspokojovalo požadavky lidu, bude se rozvíjet plánovitě a bude tak moci zaručovat právo na práci a bezplatné sociální vymožeností pro všechny.
Jedině takový způsob rozvoje společnosti zlikviduje příčiny kapitalistických krizí. Dělnická a lidová moc vyvede země z imperialistických unií – z NATO, které vede imperialistické, agresivní války a EU, která vyprodukovala 30 milionů nezaměstnaných a 127 milionů lidí žijících pod hranicí chudoby. EU vznikla proto, aby mohla obsluhovat zájmy kapitálu a nadnárodních korporací ve všech zemích ke škodě lidu a stává se stále reakčnější. Je důležité, aby si lid uvědomil jednotu obou buržoazních organizací, komplikovanou tím, že o politice obou organizací rozhoduje nejmocnější, tedy americký imperialismus.
Přestože současný vývoj potvrzuje, že jde o krizi kapitalistického výrobního způsobu tvrdí, že jde o krizi vyvolanou super akumulací kapitálu, která se projevuje zostřováním základních rozporů systému. Na svém tvrzení trvají proto, aby kryli neřešitelný rozpor kapitalismu mezi práci a kapitálem.
Krize odhaluje degradaci systému a jeho historické limity.
Tak zvané levicové politické strany a hnutí nahrávají buržoazii hlavně svým tvrzením, že jsou schopny realizovat politiku prospěšnou pracujícím i když politická moc, ekonomické nástroje i bohatství zůstanou v rukou kapitálu. Je to chytrá, dobře kamuflována past, kterou mohou odhalovat pouze komunisté, poněvadž pouze oni jsou schopni otevřeně bojovat proti buržoazii a říkat lidu pravdu.
I když se podaří kapitalistický motor znovu nastartovat, bude další rozvoj založen na krutém vykořisťování a na ruinách práv dělnické třídy a všech pracujících. Kapitalistická konkurence se bude zostřovat, systém se stane agresivnějším. Ochota kapitálu jít na ústupky je omezena již nyní a v budoucnosti se bude dále snižovat. V podmínkách kapitalistického rozvoje se začnou zákonitě opět vytvářet předpoklady pro vznik další krize.
Boj komunistů získává rozhodující význam. Komunisté nesou odpovědnost za posílení boje zaměřeného na svržení shnilého systému, za nástup dělnické třídy a lidu k moci, za vybudování nové společnosti – socialismu. Tato dělnická a lidová moc bude představovat zájmy většiny.
Výrobní prostředky a bohatství se stanou vlastnictvím pracujících. Hospodářství bude organizováno tak, aby uspokojovalo požadavky lidu, bude se rozvíjet plánovitě a bude tak moci zaručovat právo na práci a bezplatné sociální vymožeností pro všechny.
Jedině takový způsob rozvoje společnosti zlikviduje příčiny kapitalistických krizí. Dělnická a lidová moc vyvede země z imperialistických unií – z NATO, které vede imperialistické, agresivní války a EU, která vyprodukovala 30 milionů nezaměstnaných a 127 milionů lidí žijících pod hranicí chudoby. EU vznikla proto, aby mohla obsluhovat zájmy kapitálu a nadnárodních korporací ve všech zemích ke škodě lidu a stává se stále reakčnější. Je důležité, aby si lid uvědomil jednotu obou buržoazních organizací, komplikovanou tím, že o politice obou organizací rozhoduje nejmocnější, tedy americký imperialismus.
O okupaci a koloniích
EU není prostou nadnárodní strukturou a mezistátní imperialistickou unii, svazem kapitalistických států v jejímž rámci by buržoazie a její politické strany sjednocovaly své síly proti jednotlivým národům.
Monopoly i nadále působí na bázi národních, buržoazních států. Buržoazní stát jako represivní aparát buržoazie proti dělnické třídě se neztrácí v rámci imperialistické unie, ale pouze jí přizpůsobuje své funkce. I nadále přetrvávají střety zájmů, konkurence v boji za nové trhy a růst zisků. Pokračuje další vyostřování rozporů mezi imperialistickými státy.
V rámci mezistátní unie i imperialistického systému jako celku, pokračuje existence nerovného postavení a vztahů mezi jednotlivými kapitalistickými státy, které vznikaly v souvislosti s historickým vývojem, ve kterém se vytvářel potenciální základ pro rozvoj, do kterého náleží geografické přednosti teritoria a zejména ekonomická a vojenská moc.
Tento základní moment zůstává neměnnou skutečností a je ho potřeba brát na vědomí a uvědomovat si, že buržoazní tvrzení v analýzách o okupacích, koloniích, centrech a periferiích, severu, jihu a západu a východu mají pouze zakrývat tento skutečný stav.
Buržoazie se chová nepřátelsky ke všem národům, bez ohledu na jejich geografickou polohu, postavení států v imperialistickém systému ať již jde o Německo, Irsko, Francii nebo Řecko.
Imperialistické organizace jako NATO nebo EU poskytují buržoazii suverénní práva naprosto cílevědomě, vycházejíce při tom ze společných třídních zájmů, zaměřených proti lidu, jejichž cílem je na věky věků zachovat kapitalistický systém a zajistit rozhodné fungování imperialistických unií. Konec konců jsou obě organizace dětmi buržoazie.
Tyto mimořádně důležité otázky, na kterých je založena strategie komunistických stran musí být podrobně posuzovány v procesu našeho boje.
Rovněž je zapotřebí mít na vědomí další důležité otázky:
Imperialismus nepředstavuje pouze útočnou zahraniční politiku, ale je současně i nejvyšší etapou kapitalismu, ve které monopolismus ovládá všechny sféry. Imperialismus je systém, ve kterém působí všechny kapitalistické státy a velikost jejich podílu závisí na jejich ekonomické a vojenské moci.
Na příklad Řecko zaujímá v systému střední postavení a tomu odpovídá i velikost jeho úlohy v realizaci imperialistických plánů. Poskytuje vojenské kontingenty a základny pro imperialistické války proti Afghánistánu, Iráku a Libyi. Pokud by řecká vláda neposkytla sílám NATO vojenskou základnu Suda na Krétě pro agresi proti Libyi, agrese by neprobíhala tak hladce. Problémy, které vznikly se vstupem do imperialistických organizací mohou být likvidovány pouze tehdy, pokud budou likvidovány příčiny, které vstup podmiňovaly, tedy pouze tehdy, když dojde ke svržení kapitalistické organizace ekonomiky a společnosti, když budou vyřešeny problémy politické moci a vlastnictví výrobních prostředků.
Monopoly i nadále působí na bázi národních, buržoazních států. Buržoazní stát jako represivní aparát buržoazie proti dělnické třídě se neztrácí v rámci imperialistické unie, ale pouze jí přizpůsobuje své funkce. I nadále přetrvávají střety zájmů, konkurence v boji za nové trhy a růst zisků. Pokračuje další vyostřování rozporů mezi imperialistickými státy.
V rámci mezistátní unie i imperialistického systému jako celku, pokračuje existence nerovného postavení a vztahů mezi jednotlivými kapitalistickými státy, které vznikaly v souvislosti s historickým vývojem, ve kterém se vytvářel potenciální základ pro rozvoj, do kterého náleží geografické přednosti teritoria a zejména ekonomická a vojenská moc.
Tento základní moment zůstává neměnnou skutečností a je ho potřeba brát na vědomí a uvědomovat si, že buržoazní tvrzení v analýzách o okupacích, koloniích, centrech a periferiích, severu, jihu a západu a východu mají pouze zakrývat tento skutečný stav.
Buržoazie se chová nepřátelsky ke všem národům, bez ohledu na jejich geografickou polohu, postavení států v imperialistickém systému ať již jde o Německo, Irsko, Francii nebo Řecko.
Imperialistické organizace jako NATO nebo EU poskytují buržoazii suverénní práva naprosto cílevědomě, vycházejíce při tom ze společných třídních zájmů, zaměřených proti lidu, jejichž cílem je na věky věků zachovat kapitalistický systém a zajistit rozhodné fungování imperialistických unií. Konec konců jsou obě organizace dětmi buržoazie.
Tyto mimořádně důležité otázky, na kterých je založena strategie komunistických stran musí být podrobně posuzovány v procesu našeho boje.
Rovněž je zapotřebí mít na vědomí další důležité otázky:
Imperialismus nepředstavuje pouze útočnou zahraniční politiku, ale je současně i nejvyšší etapou kapitalismu, ve které monopolismus ovládá všechny sféry. Imperialismus je systém, ve kterém působí všechny kapitalistické státy a velikost jejich podílu závisí na jejich ekonomické a vojenské moci.
Na příklad Řecko zaujímá v systému střední postavení a tomu odpovídá i velikost jeho úlohy v realizaci imperialistických plánů. Poskytuje vojenské kontingenty a základny pro imperialistické války proti Afghánistánu, Iráku a Libyi. Pokud by řecká vláda neposkytla sílám NATO vojenskou základnu Suda na Krétě pro agresi proti Libyi, agrese by neprobíhala tak hladce. Problémy, které vznikly se vstupem do imperialistických organizací mohou být likvidovány pouze tehdy, pokud budou likvidovány příčiny, které vstup podmiňovaly, tedy pouze tehdy, když dojde ke svržení kapitalistické organizace ekonomiky a společnosti, když budou vyřešeny problémy politické moci a vlastnictví výrobních prostředků.
Význam boje na národní úrovni
Teorie i praxe potvrzuje, že zákon nerovnoměrného rozvoje kapitalismu je absolutně platným. Nerovnoměrný rozvoj ekonomiky vytváří rozdílné podmínky pro rozvoj třídního boje. Nerovnoměrnost rozvoje ovlivňuje i dozrávání předpokladů pro socialistickou revoluci. Objektivní události: hluboká ekonomická a politická krize a imperialistická válka mohou vyvolat revoluční situaci a postavit otázku svržení systému. Doufejme, že k této situaci nedojde pouze v jedné, ale v celé řadě států, což umožní bojovat v lepších podmínkách.
Nicméně, pokud dějiny zaklepou na dveře určitého státu nebudeme říkat, že počkáme na svržení systému v celé Evropě. Takový postoj nedoceňuje třídní boj na národní úrovni a mimořádně negativně působí na přípravu komunistických stran, dělnické třídy a lidu ke tvrdému třídnímu boji.
Samozřejmě, že je potřeba věnovat mnohem větší úsilí koordinaci boje v Evropě a ve světě. Rozhodující však je, aby komunistické strany a dělnická třída byly silné, dobře připravené a mohly bojovat za vyřešení rozporů mezi prací a kapitálem.
My komunisté můžeme upevnit mezinárodně koordinovaný boj a z výhodnějších pozic bojovat za reorganizaci dělnického hnutí na národní úrovni a tímto způsobem podporovat i činnost Světové odborové federace.
Tento významný úkol jsme si již postavili na mezinárodních setkáních komunistických stran a nyní je důležité v jeho plnění pokračovat.
Nicméně, pokud dějiny zaklepou na dveře určitého státu nebudeme říkat, že počkáme na svržení systému v celé Evropě. Takový postoj nedoceňuje třídní boj na národní úrovni a mimořádně negativně působí na přípravu komunistických stran, dělnické třídy a lidu ke tvrdému třídnímu boji.
Samozřejmě, že je potřeba věnovat mnohem větší úsilí koordinaci boje v Evropě a ve světě. Rozhodující však je, aby komunistické strany a dělnická třída byly silné, dobře připravené a mohly bojovat za vyřešení rozporů mezi prací a kapitálem.
My komunisté můžeme upevnit mezinárodně koordinovaný boj a z výhodnějších pozic bojovat za reorganizaci dělnického hnutí na národní úrovni a tímto způsobem podporovat i činnost Světové odborové federace.
Tento významný úkol jsme si již postavili na mezinárodních setkáních komunistických stran a nyní je důležité v jeho plnění pokračovat.
O politice komunistických stran
Komunistická strana Řecka trvale bojuje za uspokojení zájmů lidu. Usiluje o zvyšování zdanění kapitálu, bojuje za růst mezd a důchodů, za bezplatné sociální služby, za snižování daňové zátěže rodin pracujících.Je nezbytné spojovat cíle boje, ale rozhodující je jeho orientace. Důležité je, aby boj za vyřešení jakéhokoli problému byl zahrnut do záměru zkvalitnění organizace dělnické třídy, do boje za změnu rovnováhy sil, za svržení systému a likvidaci vykořisťování.
Narušení této linie, náhrada strategických cílů iniciativami, které usilují pouze o vyřešení některých aktuálních a dílčích problémů, vede komunistické strany do situace, ve které stejně jako sociální demokraté, socialisté a ostatní skupiny tak zvané levice zaměří své úsilí na vylepšování kapitalismu.
I kdyby došlo ke zvýšení daňové zátěže pro kapitál, hlavní tendence, na které je založena politika buržoazního státu a která je orientována na posílení podnikání, zvyšování konkurenceschopnosti kapitálu a financování bank ze státního rozpočtu, se nezmění.
Boj za socialismus není pouze otázkou jeho vyhlášení nebo prohlášení.
Je to základní orientace, na které je postavena každodenní činnost komunistů ve všech oblastech života společnosti. Jedině tak může dojít k posílení třídního boje a komunisté jako avantgarda mohou upevnit své postavení v závodech, posílit třídní jednotu, porazit třídní kolaboraci v odborovém hnutí, rozdrtit oportunismus a všechny formy spolupráce s buržoazním systémem.
Velmi důležité je prosazovat sociální svazek dělnické třídy s drobným a středním rolnictvem, maloburžoazními městskými vrstvami, zapojit do této činnosti mládež a ženy z lidových rodin a přeměnit tento svazek ve skutečnou sílu svržení kapitalistického systému.
Politika komunistických stran je podřízena jedinému cíli – svržení vykořisťovatelského systému a nikoli jeho zachování. Politické síly nejsou posuzovány podle toho, jak charakterizují samy sebe, ale podle jejich vztahu k vykořisťování práce kapitálem, podle jejich vztahu k imperialistickým uniím.
Charakteristickým příkladem jsou řecká SYRIZA, portugalský „Levý blok“, německá „Die Linke“ a jim podobné struktury. Je potřeba upřesnit, že politické síly podporující kapitalismus a jeho organizaci EU nemohou důsledně odporovat buržoazii a chránit lidové zájmy a při tom zůstat spojenci komunistů i kdyby jakkoli předstírali svou levicovost.
V Řecku „Strana demokratické levice“ získala ve volbách část hlasů lidu a nyní jako „vládnoucí levicová strana“ spolupracuje s liberální stranou ND – Nová demokracie a sociálně demokratickou stranou PASOK a společně s nimi prosazuje tvrdá úsporná protilidová opatření.
Vybudovat pevné revoluční strany
Naší historickou úlohou je překonávat vlastní problémy a vytvářet revoluční strany s pevným základem a těsným spojením s dělnickou třídou, mládeží a lidovými vrstvami. Musíme trvale bojovat proti kapitalistickému barbarství kapitálu a jeho politickým stranám, nacistickým zvrhlíkům, typu „Zlatého úsvitu“ v Řecku.
Vřele vítáme boj pracujících nezaměstnaných v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. Dokonaleji organizujme své síly proti represím státu a zaměstnavatelů, kteří svými postupy demaskují třídní, protilidovou podstatu buržoazní parlamentní demokracie. Posilujme třídní solidaritu.
Odsuzujme imperialistické zásahy do Sýrie a hrozby Íránu.
Vřele vítáme boj pracujících nezaměstnaných v Portugalsku, Španělsku, Itálii a Řecku. Dokonaleji organizujme své síly proti represím státu a zaměstnavatelů, kteří svými postupy demaskují třídní, protilidovou podstatu buržoazní parlamentní demokracie. Posilujme třídní solidaritu.
Odsuzujme imperialistické zásahy do Sýrie a hrozby Íránu.
komsomol.cz
